Artemis od Tery z Czech

Kniha: Psi, kteří štěkají, nekoušou? Pověry a předsudky o psech
Autor: MVDr. Imke Niewöhner

POVĚRY TÝKAJÍCÍ SE ZDRAVÍ PSŮ

 1) Feny musí mít alespoň jednou v životě štěňata, jinak dostanou rakovinu mléčných žláz nebo zhoubný nádor dělohy

Tato pověra se zuby nehty drží především na venkově. Mnozí moji klienti se cítí přímo nuceni nechat své fenky jednou vrhnout mladé a jsou vděční, když jim vysvětlím pravý stav věci. Zhoubný nádor dělohy se u fen vyskytuje dost zřídka, zatímco nádory mléčných žláz se u nich může objevit ve vyšším věku. To, že by jednorázová březost s navazujícím obdobím kojení měla vliv na pozdější častost onemocnění, však potvrzené není.
Ovšem velmi dobře to platí obráceně: Pokud dáte svou fenku brzy vykastrovat, tedy před nebo nejpozději po prvním háráním, může riziko vzniku rakoviny mléčných žláz ve stáří silně klesnout.
U nekastrovaných fenek přetrvává spíše po každém hárání nebezpečí, že onemocní zánětem dělohy, což v akutním případě má většinou za následek urgentní rizikovou operaci. Kastrací se toto riziko rapidně sníží. U mladých fenek se v posledních letech dává přednost jen odstranění vaječníků. Protože příčinou zánětu dělohy bývá hormonální proces, lze hrozbu tohoto onemocnění zmenšit téměř na nulu.
U odchovu štěňat jde o mnoho víc než jen o to, nechat fenku jednoduše pokrýt, Ti, kdo chtějí vychovávat štěňata, by měli disponovat velkými znalostmi o psech, mít hodně místa, peněz a času, neboť o štěňata je nutno pečovat, musí být očkována a odčervována. Oba rodiče štěněte, tedy pes i fenka, by měli projít nezbytnými zdravotními prohlídkami. Často bývá těžké nalézt vhodné majitele, kteří by si byli vědomi odpovědnosti, kterou vlastnictvím štěněte přebírají. Proto platí: chov a množení psů bychom si měli dobře promyslet.

2) Kříženci jsou zdravější než čistokrevní psi

Tento názor je velice rozšířený.Obecně tomu přirozeně bývá tak, že kříženci disponují širší genetickou základnou, což snižuje četnost extrémně vzácných dědičných onemocnění. Za problém lze však považovat skutečnost, že vrhy kříženců jsou většinou vlastně nehody, což znamená, že otec ani matka nebyli zdravotně vyšetřeni. Rovněž štěňata projdou jen ve vzácných případech zdravotní prohlídkou. Tím vyvstává oprávněná otázka: jsou kříženci opravdu zdravější, nebo jen prostě hůře vyšetřovaní?
Ve veterinární praxi najdeme křížence se stejnými běžnými nemocemi, jako je tomu u psů s rodokmenem. "Dědičné nemoci", které se čistokrevným psům přisuzují, jako například dysplazie kyčelního kloubu (DKK), jsou u kříženců diagnostikovány jen výjimečně, protože držitel dá stěží psa zrentgenovat, když nemá příznaky. Toto tvrzení nelze tedy doložit statistikami, nicméně zkušenost z veterinární praxe ukazuje, že kříženci mají zrovna tak mnoho nebo málo zdravotních problémů jako čistokrevní psi.

3) Psi nemusí být rentgenováni na dysplazii kyčelních kloubů (DKK). Z jejich chůze sami poznáme, zda dysplazií trpí, nebo ne.

Bylo by hezké, kdyby to bylo tak jednoduché! Avšak u psů v mladém věku rozpoznáme symptomy jen při těžkých formách DKK, které ke všemu ještě držitel psa často nezpozoruje nebo nad nimi mávne rukou.
Především tehdy, když byste rádi se psem provozovali sport, jako například agility, sportovní turnaje nebo dokonce házení létajícím talířem, nechte jej bezpodmínečně ve stáří 18 měsíců zrentgenovat, zejména pokud je vzrůstu vyššího než po kolena. Mladí psi totiž leckdy dokážou lehkou až střední DKK dobře "vyrovnávat" silou svých svalů a nemění způsob chůze buď vůbec, nebo jen velmi nepatrně.
Mimoto právě u psů, kteří pro hry, sport nebo při stresu jeví velké zanícení, existuje nebezpečí, že ve svém vzrušení objevující se bolesti vůbec nepocítí. Držitel je pak často toho názoru, že to nebude zlé, nebo že to na něho pes jenom "hraje" a žádné bolesti už nemá, když dělá něco, co mu činí radost. Rentgenový snímek, který poslouží pouze majiteli a není potřebný jako potvrzení způsobilosti k chovu, může být u klidnějších psů často proveden bez narkózy. Zeptejte se tedy svého veterináře a ujistěte se, že váš pes v tomto ohledu nemá žádné problémy.

4) Samci jsou kastrováni, feny sterilizovány

Tato pověra se drží opravdu urputně, přitom se jedná spíše o špatné pochopení a chybné použití lékařských termínů.
Po pojmem kastrace rozumíme odstranění orgánů produkujících pohlavní hormony, což jsou u psů/samců varlata a u fenek vaječníky. Protože se u psů vetšinou chce potlačit jen schopnost rozmnožování, nýbrž u samců také zájem o hárající fenky, popř. u fenek hárání, jsou běžně kastrováni nezávisle na pohlaví.
Sterilizací se rozumí přerušení vodiče reprodukčních buněk, což jsou v případě samců chámovody a v případě fenek vejcovody. Produkce psích hormonů přitom zůstává zcela intaktní, fena tedy dále hárá a samec má nadále zájem o fenky a může je krýt, resp. bude pokryta. Sterilizace je mezi odpůrci kastrace stále oblíbenější.

5) Samci se musí dát kastrovat, jinak z nich budou rváči

Mnozí samci se vůči jiným samcům projevují různými formami agresivního chování. Většinou tyto problémy začínají v pubertě a pro mnohé majitele psa končí katastrofou. Kdopak by neznal procházky, při nichž jeden majitel psa ustrašeně volá na protijdoucího pejskaře: "Není to "kluk"? Nepere se?".
Možná, že také patříte k těm, co mají nesnášenlivého "kluka" a museli jste si vyslechnout více nebo méně smysluplné rady. Dříve či později se nakonec někdo vytasí s doporučením: "Tak jděte prostě psa vykastrovat!".
Pokud jste majitelé problematického psa, obraťte se prosím na veterináře, který se zabývá behaviorální terapií. Ten zajistí nutná zdravotní vyšetření.
Bohužel jen zřídkakdy je to tak jednoduché, že nežádoucí chování psího samce je zapříčiněno pouze mužskými pohlavními hormony. Mezi bojovným chováním a vysokou hladinou testosteronů byly sice zjištěny (a ostatně u lidí také) souvislosti již vícekrát, avšak toto je jen jedna z možných příčin zvýšené agrese samců, přitom ani zdaleka tak nejčastější. Dobrý behaviorální terapeut předepíše psovi při podezdření, že jeho chování může být podmíněno hormonálně, prostředek potlačující na určitý čas produkci testosteronu. V tuto dobu lze pak pozorovat, do jaké míry se změní nebo nezmění chování psa.
Většinou jsou však nežádoucí způsoby chování naučené a z části vyplývají z nedostatečné socializaci psa, tedy seznamování s jinými psy. Mnozí majitelé reagují na první výhružný projev ze strany psů panicky až agresivně. Jsou často toho názoru, že je to "nenormální" a chtějí svému psovi tyto výhružné projevy zakazovat. Vznikají donucovací opatření, panika a spěch vyvolají u psa ještě větší stres a máme tu dokonalý začarovaný kruh. Nechat psa vykastrovat, coby preventivní opatření proti snahám se rvát, sice může zabránit chování ovlivněnému působením testosteronu, avšak naučené vystupování, vliv majitele, stejně jako nedostatečná socializace psa jsou příčiny jeho chování v dobrých 90%. A tohle nelze ani odoperovat, ani se tomu nějakou operací vyhnout.
Pokud jste majitel problematického psa, obraťte se prosím na veterináře, který se zabývá behaviorální terapií. Ten zajistí nutná zdravotní vyšetření.

6) Kastrovaní psi ztloustnou, zleniví a změní svou povahu

Tento předsudek brání mnoha majitelům v tom, aby nechali své psy vykastrovat. Obecně se dá říci, že vyšší procento psů se po kastraci stane poněkud nenasytnější, u některých zároveň trochu poklesne bazální metabolismus (tedy potřebné množství energie). Při této kombinaci mají mnozí majitelé sklon dát psovi místo méně krmení žrádla více, protože "mi vždy připadá takový hladový a nikdy není sytý". Samozřejmě, že je takový pes potom tlustý. Ovšem proto, že ho majitel nekrmí ani rozumně ani s mírou, a nikoli proto, že je kastrovaný. Mnozí z těchto psů pak kvůli nezodpovědnému pánovi trpí nadváhou do té míry, že se nemohou pořádně pohybovat. Srdce, oběhový systém i klouby jsou přetěžovány a pes je považován za líného.
Jiné fámy tvrdí, že právě brzy kastrovaní psi jsou dětinštější a hravější. Existují druhy psů, kteří zůstanou vždy jako děti a hraví, jedno zda jsou kastrovaní, nebo nekastrovaní. Ze své vlastní zkušenosti s mnoha kastrovanými psy nemohu potvrdit žádný z těchto předsudků.
Ztloustne-li nějaký pes, ať už kastrovaný, či nikoliv, vždy to leží v rukou jeho majitele. Kdo jí příliš mnoho, tloustne, na tom nelze bohužel nic změnit. Psi se dostávají do klidnějšího stádia ve věku od dvou do tří let, a protože právě tento věk je zároveň obdobím, kdy se provádí kastrace, mívají někdy majitelé psů tendenci vidět souvislost tam, kde žádná není. Pes v tomto věku mentálně dospívá. Znám několik psů, kteří se povahově po kastraci tak dalece změnili, že už nelížou po fenkách moč, zase ale rádi mlsají, což umožňuje jejich podstatně lehčí výchovu, na podněty z okolí reagují méně citlivě a rozvinul se u nich větší zájem o páníčka. A žádný z nich není ani tlustý, ani líný.

 7) Štěňata smí přijít do kontaktu s jinými psy až po svém druhém očkování

Bohužel, toto tvrzení je masivně podporuje u majitelů zvířat velice mnoho veterinářů. Štěňata dostávají s mateřským mlékem obranu proti onemocněním, proti kterým je imunní také jejich psí máma. Čím jsou štěňata starší, tím klesá účinnost této tzv. mateřské obranné protilátky.
V různých zemích existují odlišné systémy očkování a neexistuje žádný jednotný názor na to, kdy by mělo být štěně poprvé očkováno.
Nejnovější studie dokládají, že prvním ani druhým očkováním nemůže být u mnoha štěňat vytvořena ještě žádná dostatečná očkovací ochrana proti některým závažným nemocem.
Pro držitele psa je však důležité vědět, že mnohé z nemocí, proti nimž dáváme naše psy očkovat, se přenášejí nejen ze psa na psa, pes se totiž může nakazit také v okolním prostředí, například když strká čumák do moči nebo do nečistoty na našich botách či na chodníku.
Jelikož je dnes velká část psů očkována, objevují se tyto nemoci však velmi zřídka a riziko, že se štěně nakazí, není naštěstí příliš vysoké.
Každý držitel psa by si však měl uvědomit, že doba, kterou má na socializaci štěněte, je velice krátká a že spadá přesně do toho životního údobí. Máte čas pouze do přibližně 14.týdne štěněte, abyste mu prezentovali tolik informací o okolním světě, jak je to jen možné.
V případě, že je v tomto období štěně drženo o samotě, hrozí větší nebezpečí, že se u něho vyvine problémové chování, než riziko, že se u jiných psů nebo výletech do okolí infikuje nakažlivými nemocemi. Štěňata potřebují v prvních týdnech spoustu vlivů okolního světa! Tak se učí, které předměty a situace "normálně" patří do našeho všedního života. Tyto věci mohou, pokud se je štěně nenaučilo znát, později vyvolávat strach, se kterým se pes nedokáže vyrovnat. Strach a strachem podmíněný stres jsou hlavními spouštěči agresí.
Proto je nutné před touto fámou důrazně varovat, neboť jestliže štěně zůstane dlouho izolováno, je riziko jeho problémového chování v pozdějším životě velice vysoké.

8) Dobrmanům je nutno kupírovat uši, protože jinak se uši správně neprovětrají a zanítí se

Toto je jeden z hlavních argumentů, který ještě stále můžeme v Německu zaslechnout ohledně kupírování psích uších, jež bylo zakázáno v roce 1997 (pozn. v ČR zákonem 77/2004 Sb. na ochranu zvířat proti týrání je kupírování uší zakázáno). 
Existuje jen velmi málo psů, kteří mají kvůli převislým uším problémy se záněty. Když už se tak stane, provede se speciální operace, která umožní lepší větrání zvukovodu. Je to však nezbytné jen v mimořádně těžkých případech. Kupírování uší z těchto důvodů je proto naprosto neopodstatněné! Pokud by někdo chtěl tuto operaci provést kvůli lepšímu "větrání", byl by to zákrok z výše uvedených důvodů v podstatě nesmyslný.
Psi potřebují své uši pro komunikaci s ostatními psy. Kupírované uši toto silně omezují a vedou spíše k neporozumění psího sdělení. Je proto tehdy spíše otázkou, zda člověk smí psovi takové omezení způsobit jen proto, že kupírované uši snad vnímá jako něco z optického hlediska "krásnějšího".

 9) Psi se nesmí koupat ani mýt

Mnozí majitelé psů mají pochyby, zda mohou svého psa koupat a mýt. Samozřejmě, že psí kůže není vhodná k tomu, abychom ji denně šamponovali a parfémovali. Avšak na trhu jsou k dostání speciální přípravky pro psy, které jejich kůže optimálně vyhovují. Je-li zapotřebí, můžete s těmito šampony svého pejska klidně umýt, zvláště když se vyválel v něčem, co našemu nosu zrovna moc nevoní!
A jestliže je váš pes prostě jen špinavý od písku nebo zablácený, můžete jej denně bez váhání osprchovat čistou vodou.

10) Když se pes vozí zadkem po zemi, má červy

Tato domněnka platí jen z poloviny, neboť při silném náporu červů se sice může dostavit svědění v oblasti řitě, které psa nutí k tomu, aby "sáňkoval", tedy klouzal se po zadku a aby se podrbal. Často však mají psi, kteří to dělají pravidelně, také přecpané nebo dokonce zanícené anální žlázky. Veterinář může tyto žlázky vyprázdnit a, je-li potřeba, rovněž ošetřit. Někteří psi se vozí po zadku také tehdy, když sežrali hodně trávy (o Vánocích to může být i třeba lameta), a ta pak zabraňuje správnému vyměšování stolice.

11) Psi, o něž se majitel dobře stará, nedostanou blechy

Mnozí majitelé psa utrpí šok a cítí se jako nepořádníci, když má jejich pes najednou blechy. Ty však může na procházce či na zahradě dostat každý pes a vůbec nezáleží na tom, jak čisto máte doma!
Blechy nejsou paraziti, kteři mohou žít pouze tam, kde je špína nebo se neuklízí. Vyskočí na psa, sají mu krev a žijí pak z 80% v jeho okolí, například v jeho pelechu, v koberci, na pohovce atd. Zde také kladou svá vajíčka. Pokud má váš pes blechy, rychlou pomoc najdete v přípravcích ve formě spot on, což jsou nejrůznější účinné roztoky, které se vtírají zvířeti do šíje.
Jelikož se však většina blech a především vajíček nachází v okolí zvířete, musíte toto ošetření provádět vícekrát za sebou. Současně byste měli vyprat psovi pelíšek a pořádně vysavačem vysát všechna místa, kde se pes zdržuje. Přípravky spot on mají rovněž preventivní účinek, ošetřené zvíře nemůže po určitou dobu dostat další blechy, protože už při vyskočení na psa je přípravek odpuzuje nebo usmrtí. Zeptejte se svého veterináře na vhodný preparát.

POVĚRY KOLEM PSÍ VÝŽIVY

 1) Štěňata musí být přikrmována vápníkem, aby se jim dobře vyvíjely kosti

Tato pověra se drží přímo urputně a jsou dokonce veterináři, kteří prodávají potravinové doplňky ve formě kalcium karbonátu nebo kostní moučky.
Jestliže svého psa krmíte hotovou stravou, ta bývá obecně sestavena tak, aby byl optimálně zaopatřen všemi živinami, které potřebuje (pozn. mluví se zde o superprémium či prémium granule pro štěňata). Zásada, že "více pomáhá více" není v oblasti výživy na místě. Existují vitaminy a minerální látky, u nichž vysoké dávky mohou spíše uškodit. Diskutuje se třeba o souvislosti předávkování vápníkem a vznikem dysplazie kyčelních kloubů.
Kdo svému štěněti připravuje krmení sám, měl by dbát na přiměřený přísun vápníku, přičemž nezáleží na mikrogramy přesném denním dávkování, nýbrž spíše o potřebném množství během delšího období, třeba týdne. V tomto případě je důležité sledovat příslušnou literaturu, abyste věděli, jak přesné množství podávat.
U štěňat, která jsou zvyklá pouze na hotovou stravu, nemá smysl přikrmování přídatnými látkami, jako jsou vitaminy nebo kalciové preparáty, v extrémních případech je to dokonce škodlivé.

 2) Po syrové stravě jsou psi agresivní a krvežízniví

Každému, kdo slyší tuto pověru, nejspíše vyvstane před očima vlk, jak se řítí do domu a trhá malé dítě. Tento hororový scénář o zlém vlku, krvežíznivé bestii, se usídlil v hlavách lidí napevno. Přitom krmení syrovým masem s sebou v žádném případě u psů nenese změny v chování.
Představte si, že by tomu tak bylo - co by se pak stalo s lidmi, kteří rádi jedí krvavý biftek, zmutovali by snad v krvavé vrahy?
Agresivní chování u psa je složitá téma, které se bohužel nedá vysvětlit jednoduchými tezemi, různými pravidly a dobře míněnými radami o výživě. Pouze jedním si můžete být jisti: váš pes se nestane v žádném případě agresivním proto, že ho krmíte syrovým masem.

3) Jestliže krmení připravujeme sami, pes zemře na nedostatek živin

Toto je předsudek, se kterým se asi setkala většina lidí, kteří připravují svému psovi krmení sami. Samozřejmě, že existují směrná čísla, jakou má pes potřebu výživných a minerálních látek. Tyto ukazatele existují i pro člověka, přesto se ptám sama sebe: která máma vypočítává správný poměr vápníku a fosforu, když vaří svému dítěti?
Pro psy, stejně tak jako pro lidskou výživu platí, že zdravá a optimální strava je pestrá a čerstvá. Každý zná výživovou pyramidu, nicméně sotvakdo se podle ní přísně řídí. Vzor tomu lidé v západoevropských zemích stěží umírají na nedostatek živin.
Důležité je dbát na to, aby také pes měl pestrou stravu, a postarat se o to, aby dostal v průběhu několika dní všechny důležité minerální látky a stopové prvky. Jistě ale nebude trpět nějakými problémy, pokud jejich přísun nebude každý den vyvážený na mikrogramy! Na trhu je už k dostání mnoho dobrých knih o výživě psů, v nichž najdete rady, jak můžete svého psa živit hodnotnou vyváženou stravou, kterou sami připravíte.
Jestliže máte tedy strach z toho předsudku a krmíte psa hotovou stravou, přečtěte si nějakou knížku o domácí přípravě psího krmiva a jednou to zkuste.

4) Psům se nesmí dávat sýr, protože by přišli o čich

Psí čenich je schopen naprosto nepředstavitelných výkonů. Tento až tajuplný "život po čichu" proto dovádí lidi k takovým bludům, jakým je například výšeuvedená pověra. Můžeme ji s klidem přirovnat třeba k tomuto: "Děti nesmí nosit žádné neonové oblečení, jinak oslepnou".
Psí čenich si můžeme představit jako obrovskou plochu, na kterou lze "naštosovat" různé pachové látky. Do mozku jsou pak dodávány informace, která pachová látka na čenichu přistála, a v mozku se vytvoří určitý obraz toho, co zrovna pes vnímá. Je třeba si uvědomit, že psi dokonce mohou cítit "stereo". V případě, kdy k nim přichází současně směsice pachů, jsou schopni dešifrovat, odkud který pach přichází a ke komu patří.
U velmi intenzivních pachů se lidé domnívají, že pes potřebuje svým způsobem "lhůtu na zotavenou", aby si mohl zas nový pach "uložit". Tato fáze je však velice krátká a zahrnuje jen pár vteřin až minut. Silně páchnoucími látkami však čichová sliznice být zničena nemůže. Žíravé látky, například určité plyny, mohou poškodit sliznici, což však nevzniká vlivem pachu substance, nýbrž mechanickým poškozením sliznice.
Jestliže tedy váš pes rád žere sýry, neexistuje vůbec žádný důvod, abyste mu je nedávali!

5) Psi nesmějí žrát zvěřinu, jinak budou trhat vysokou zvěř

Vypadá to, že se tato obava usídlila v hlavách mnoha majitelů psů. Avšak pokud pes doprovází svého pána na hon a tam rozthá srnku, má jeho počínání zcela jiné pozadí, jež nemá se způsobem výživy nic společného.
Četní majitelé psů, kteří se potýkají s loveckou zálibou svých svěřenců, by byli vděční, kdyby to bylo tak jednoduché. Každopádně dobrým tréninkem zaměřeným na vytvoření vzájemné vazby a na to, aby pes poslechl na zavolání, častým cvičením prokládaným různým rozptýlením, stejně jako dobrým psychickým vytížením psa toho můžete docílit daleko více než tím, že jej nebudete krmit zvěřinou.

6) Ze syrového masa dostanou psi červy

V této pověře se skrývá alespoň zrnko pravdy. Existují totiž paraziti, jejichž vývojová stádia mohou být obsažena v masové svalovině. Z těch důležitých jsou to například měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), trichinelly, toxoplazmy a sarkocysty. Přitom napadení psa tasemnicí probíhá bez nebezpečí a žádné příznaky nevidíme, hrozbu představuje pouze možné přenesení parazita na člověka.
Boubele této tasemnice se nacházejí u jatečných zvířat většinou v plicích, játrech a ve vzácných případech v srdci, jen zcela výjmečně v kosterních svalech. Z toho důvodu se v jatkách provádí u každého poraženého zvířete tzv. "řezání boubelí", aby se našla různá vývojová stádia tasemnic.
Sarkocysty lze zcela zneškodnit vícedenním přemražením masa. Toxoplazmy v hovězím mase takřka nikdy nejsou, eventuální nebezpečí nákazy představuje jehněčí maso. Trichinelly jsou nebezpečím jen při krmení masem z medvěda, velblouda, divokého prasete nebo koně, přičemž při porážce koní se vždy provádí vyšetření na tyto parazity. Také zde je tedy riziko extrémně nízké.
Pozor však na syrové vepřové maso. Tím se kvůli Aujezskyho chorobě, neboli pseudovzteklině, která u vepřů sice nevyvolává žádné příznaky onemocnění, avšak u psů a koček vede k úmrtí, nemělo krmit. Jde o virus sice řídký, nicméně riziku nákazy bychom se měli vyhnout.
Červy může pes dostat různými cestami, riziko je však opravdu velmi malé a nikoho by nemělo příliš zastrašit.

7) Ze syrového masa dostanou psi salmonelu